Cestovní náhrady - zahraniční pracovní cesta

     Podle § 42 zákoníku práce se pracovní cestou rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zahraniční pracovní cestou je pak, podle § 154 zákoníku práce, cesta konaná mimo území České republiky. Samozřejmě, že nejde o ledajakou cestu, ale o cestu za účelem výkonu druhu práce sjednaném v pracovní smlouvě.

     Až na výjimky má každá pracovní cesta do zahraničí tuzemskou a zahraniční část. Ve smyslu § 166 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci, který uskutečnil zahraniční pracovní cestu:

• stravné za tuzemskou část této cesty,

• náhrada jízdních výdajů,

• náhrada jízdních výdajů k návštěvě rodiny,

• náhrada výdajů za ubytování,

• zahraniční stravné,

• náhrada nutných vedlejších výdajů.

Kromě toho zaměstnavatel může (ale nemusí) poskytnout zaměstnanci další náhrady, např.:

• kapesné,

• jiné a vyšší náhrady (jen zaměstnancům v podnikatelské sféře). Při poskytování uvedených náhrad se postupuje podle obdobných zásad jako v případě tuzemských pracovních cest.

     I při zahraniční pracovní cestě se zjišťuje výše cestovních náhrad za každou pracovní cestu samostatně, neboť u každé zahraniční cesty, nejde-li o cesty uskutečněné v jednom dni, se pro přepočet výše náhrad z jedné měny na měnu jinou použije v etapě vyúčtování jiný kurz (podrobněji další části seriálu).

     Protože takřka každá zahraniční pracovní cesta má tuzemskou i zahraniční část, má zejména pro účely stanovení výše stravného zásadní význam to, že tuzemské stravné a zahraniční stravné se stanoví vždy u každé pracovní cesty samostatně, a to podle pravidel platných pro příslušnou část cesty. Pro účely tuzemské části pracovní cesty se doby před výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž kalendářním dni sčítají. Na rozdíl od zahraničního stravného se však stravné stanoví za každou pracovní cestu samostatně. Zahraniční stravné se stanoví za každý kalendářní den samostatně. Je-li v jednom kalendářním dni uskutečněno více zahraničních pracovních cest, stanoví se zahraniční stravné za tento kalendářní den ze součtu dob zahraničních částí všech těchto cest, s výjimkou dob kratších než 1 hodina.

     Pro vznik nároku na náhrady poskytované v cizí měně je rozhodující doba přechodu státní hranice ČR a při letecké přepravě doba odletu a příletu letadla. Protože stanovit dobu přechodu hranice bývá někdy složité, je vhodné využít např. při použití veřejné hromadné dopravy údajů v jízdním řádu, při použití letecké přepravy údajů z letového řádu apod. Při použití automobilové dopravy je přesné určení uvedené doby prakticky nemožné. V žádném případě není vhodné nutit zaměstnance např. k tomu, aby za jízdy hledal označení státní hranice, které často není vidět a lze ho lehce přehlédnout. Bylo by to také v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích a jeho bezpečností. Proto se jako čas přechodu hranice zpravidla uvádí okamžik ukončení pasové kontroly českými orgány, ať je tato kontrola fyzicky provedena na území ČR či mimo toto území. V každém případě je však povinností zaměstnance při vyúčtování pracovní cesty uvést správný čas překročení hranice, neboť jinak nelze určit správnou výši tuzemského a zahraničního stravného.

     Z ustanovení zákoníku práce, která upravují stanovení výše zahraničního stravného, je zřejmé, že při pracovních cestách, kdy zaměstnanec bude na pracovní cestě v průběhu kalendářního dne ve více než jednom cizím státě, je nutno stanovit také okamžik přechodu hranic mezi třetími zeměmi. Jak se přitom postupuje, není v zákoníku práce uvedeno. Nebylo by však logické, aby byl použit jiný způsob než při stanovení doby přechodu hranic ČR.

     Zákoník práce také neřeší, jak se posuzuje okamžik přechodu hranic třetích zemí při použití lodě (trajektu) jako dopravního prostředku. Prakticky je nemožné zjistit okamžik přeplutí státní hranice lodí na moři. Proto pro praktické řešení doporučuji postupovat obdobně jako v případě použití letadel, tj. za rozhodnou dobu přechodu hranice považovat čas vyplutí lodi z přístavu uvedený v lodním řádu. Pokud tedy zaměstnanec použije jako dopravní prostředek např. pro cestu z Německa do Dánska trajekt, který vyplouvá z přístavu v Rostocku v 11.35 hod., je pro účely stanovení výše stravného od tohoto okamžiku v Dánsku.

     Také na zahraniční pracovní cestu vysílá zaměstnance jeho zaměstnavatel. Při stanovení podmínek zahraniční pracovní cesty postupuje zaměstnavatel obdobně jako v případě tuzemské pracovní cesty. Před nástupem zaměstnance na zahraniční pracovní cestu tak musí prokazatelně určit místo nástupu na pracovní cestu, místo výkonu práce, dobu trvání pracovní cesty, způsob dopravy a místo ukončení pracovní cesty. Měl by také určit procento krácení stravného při bezplatném poskytnutí stravy zaměstnanci na pracovní cestě (§ 170 odst. 5 zákoníku práce).

     Kromě uvedeného může zaměstnavatel před zahraniční pracovní cestou rozhodnout o úpravě základních sazeb stravného v cizí měně (§ 170 odst. 2, § 179 odst. 2 zákoníku práce), o poskytnutí kapesného (§ 180 zákoníku práce), příp. o dalších…