Od 1. ledna 2009, kdy nabývá účinnosti nový zákon č.
187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen ZNP), lze očekávat významné změny také v oblasti
pracovněprávních vztahů. Ode dne účinnosti tohoto předpisu se totiž poprvé
použijí ustanovení
§ 57,
§ 66 odst. 1 věty druhé a
§ 192 až 194 zákoníku práce (srov.
§ 393a odst. 1 ZP), která se
vztahují k době prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti (karantény)
zaměstnance a představují významnou změnu v dosavadních právech a povinnostech
účastníků pracovněprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že uvedené datum se již
blíží, pokusíme se upozornit na hlavní změny, které od příštího roku
nastanou.
Jedním z cílů sledovaných novým zákonem o nemocenském
pojištění bylo dosažení větší zainteresovanosti zaměstnavatelů na rozsahu
pracovní neschopnosti jejich zaměstnanců. Větší zájem zaměstnavatelů má
podpořit právní úprava, podle níž má v prvních 14 dnech trvání dočasné
pracovní neschopnosti či karantény náležet zaměstnanci náhrada mzdy nebo
platu místo nemocenského. Uvedené plnění však bude poskytováno pouze za
předpokladu, že ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti (karantény)
zaměstnanec splňoval podmínky nároku na nemocenské (srov.
§ 192 odst. 1 ZP).
Náhrada mzdy nebo platu se poskytuje na základě dokladů
stanovených pro uplatnění nároku na nemocenské (§ 109 ZNP). Při dočasné pracovní neschopnosti je to
rozhodnutí ošetřujícího lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti, při
karanténě potvrzení příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nebo
ošetřujícího lékaře o nařízení karantény. Náhrada se poskytuje v nejbližším
pravidelném termínu výplaty mzdy nebo platu po předložení uvedených dokladů.
Zaměstnavatel je povinen vyhlásit, dokdy nejpozději před výplatním termínem je
třeba doklady pro poskytnutí náhrady mzdy (platu) předložit, aby mohla být
vyplacena v tomto termínu (viz
§ 193 ZP).
Náhrada mzdy nebo platu bude poskytována pouze za
pracovní dny zaměstnance (a v nich pak za počet hodin, na které byla
rozvržena pracovní doba) a za svátky, za které jinak přísluší
zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nekrátí, pokud v takových dnech
splňuje zároveň podmínky nároku na nemocenské a pokud pracovní poměr trvá (tj.
nikoliv na dny pracovní neschopnosti po skončení zaměstnání), ne však déle než
do dne vyčerpání podpůrčí doby pro výplatu nemocenského
.
Za prvních 14 dní trvání dočasné pracovní neschopnosti
bude náležet náhrada mzdy (platu) až od 4. pracovního dne; po dobu
prvních 3 dnů zaměstnanci zákon žádné plnění nepřiznává. Např. při pětidenním
pracovním týdnu bude tedy v rámci 14denní pracovní neschopnosti poskytována
náhrada jen za 7 pracovních dnů. Bude-li však zaměstnanci nařízena
karanténa, náležela by náhrada mzdy či platu již od 1. dne.
Příklad č. 1
Zaměstnanec, který má pracovní dobu rozvrženou na 5 dní v týdnu
(pondělí až pátek), bude uznán práce neschopným v pátek 2. ledna 2009 na 10
dní. V pátek 2. 1., v pondělí 5. 1. a v úterý 6. 1. neobdrží žádné plnění (tj.
ani nemocenské ani náhradu mzdy). Za středu 7. 1., čtvrtek 8. 1. a pátek 9. 1.
dostane náhradu mzdy od zaměstnavatele. V pondělí 12. 1. nastoupí opět do
práce.
Náhrada mzdy či platu zaměstnanci nepřísluší ,
jestliže by mu v době prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti
náleželo nemocenské (např. v době, kdy zaměstnanec pobírá nemocenské z důvodu
karantény, utrpí úraz). Vznikne-li zaměstnanci v době dočasné pracovní
neschopnosti nebo karantény právo na náhradu mzdy či platu, nepřísluší mu pak
tato náhrada z důvodu jiné překážky v práci (např. v souvislosti s vyšetřením
či ošetřením ve zdravotnickém zařízení).
Výše náhrady mzdy či platu zaměstnance bude
činit:
při dočasné pracovní neschopnosti od 4. pracovního dne 60 %
průměrného výdělku,
při karanténě za první 3 dny 25 %, od 4. dne 60 %
průměrného výdělku.
Základ, z něhož se vypočítává náhrada mzdy či
platu (průměrný výdělek), se zjišťuje z hrubých příjmů dosažených v
předchozím kalendářním čtvrtletí na jednu odpracovanou hodinu. Takto
vypočtený základ se upraví (redukuje) podle redukčních hranic stejným způsobem,
jakým se upravuje denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského z
nemocenského pojištění (s tím rozdílem, že náhrada mzdy či platu se
nevypočítává z denního, ale z hodinového výdělku).
Od 1. 1. 2009 se stanoví tři redukční hranice
pro nemocenské
: 786 Kč - 1 178 Kč - 2 356 Kč. Z nich se po vynásobení
koeficientem 0,175 získají redukční hranice pro náhradu mzdy: 137,55 Kč -
206,15 Kč - 412,30 Kč.
Do první redukční hranice se započítává vypočtený
základ 90 %, z částky mezi první a druhou redukční hranicí se započítává
60 % , z částky mezi druhou a třetí redukční hranicí se započítává 30
%, k částce nad třetí redukční hranicí se nepřihlíží. (Třetí
redukční hranice odpovídá měsíčnímu příjmu 71 600 Kč, tj. trojnásobku průměrné
mzdy). Náhrada mzdy či platu pak bude činit 60 % (u karantény za první 3 dny
25 %) z takto redukovaného základu.
Má-li zaměstnanec za pracovní den, v němž mu vzniklo
nebo zaniklo právo na náhradu mzdy nebo platu (z důvodu dočasné pracovní
neschopnosti) také právo na mzdu nebo plat za část pracovní doby, náleží mu za
tento den jen poměrný díl náhrady mzdy (platu) připadající na tu část pracovní
doby, za kterou mu nepřísluší mzda nebo plat (srov.
§ 192 odst. 2 ZP).
V kolektivní smlouvě lze sjednat, případně vnitřním
předpisem zaměstnavatele stanovit poskytování náhrady mzdy (platu) v době
prvních 14 dnů pracovní neschopnosti výhodněji, než uvádí zákon. Je možné
například poskytovat tuto náhradu i za první 3 dny pracovní neschopnosti ve
sjednané či určené výši nebo od 4. dne poskytovat více než 60 % průměrného
výdělku, nesmí však přesáhnout průměrný hodinový výdělek zaměstnance (§ 356 odst. 1 ZP).
Zaměstnanci pracující mimo pracoviště nebo na základě dohody o
pracovní činnosti
Povinnost poskytování náhrady mzdy či platu se bude
vztahovat i na zaměstnance, kteří sice nepracují na pracovišti
zaměstnavatele, ale podle dohodnutých podmínek pro něj vykonávají sjednanou
práci v pracovní době, kterou si sami rozvrhují (§ 317 ZP). Pro účely poskytování náhrady mzdy
(platu) při dočasné pracovní neschopnosti nebo karanténě platí pro takového
zaměstnance stanovené rozvržení pracovní doby do směn, které je zaměstnavatel
pro tento účel povinen určit. Takové určení je pouze účelové stanovení rozvrhu
kvůli posouzení nároku zaměstnance na náhradu mzdy při dočasné pracovní
neschopnosti (karanténě). Může jít proto i o zcela fiktivní určení směn, v
nichž zaměstnanec není povinen práci konat, neboť má právo rozvrhovat si
pracovní dobu sám.
Podobné řešení se uplatní také u zaměstnanců
pracujících na základě dohody o pracovní činnosti (§ 76 - 77). Ani u této skupiny
zaměstnanců nemá zaměstnavatel povinnost rozvrhovat jim pracovní dobu
(§ 74 odst. 2 ZP). Těmto
zaměstnancům však také náleží v době prvních 14 dnů trvání dočasné pracovní
neschopnosti nebo karantény náhrada odměny z dohody určená stejným způsobem
jako náhrada mzdy či platu. Pro účely poskytování této náhrady platí pro ně
zaměstnavatelem stanovené rozvržení týdenní pracovní doby do směn, které je
zaměstnavatel povinen předem určit (§ 194
ZP). Ani v tomto případě to však neznamená, že zaměstnavatelem
stanovené rozvržení týdenní doby do směn vyžaduje, aby v nich práce byla
skutečně konána.
NahoruSnížená náhrada mzdy či platu
Stejně jako předpisy o nemocenském pojištění (srov.
§ 31 ZNP) obsahuje i zákoník práce
specifické ustanovení vztahující se k případům, kdy pracovní neschopnost
zaměstnance vznikla za určitých negativních okolností. Jestliže si zaměstnanec
přivodil…