dnes je 15.12.2019
Input:

Přestávka nebo přiměřená doba na jídlo a oddech?

13.11.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2019.24.02
Přestávka nebo přiměřená doba na jídlo a oddech?

Mgr. Bc. Michal Peškar, David Smolař

Český zákoník práce1 řeší problematiku nezbytného odpočinku na jídlo a oddech v rámci jedné směny poměrně stručným ustanovením § 88 odst. 1 ZP: „Zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávku v práci na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut; mladistvému zaměstnanci musí být tato přestávka poskytnuta nejdéle po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Jde-li o práce, které nemohou být přerušeny, musí být zaměstnanci i bez přerušení provozu nebo práce zajištěna přiměřená doba na oddech a jídlo; tato doba se započítává do pracovní doby.” I když se na první pohled ustanovení zdá obsahově jasné, v praxi vyvolalo již několik sporů, které opakovaně řešily soudy, včetně Nejvyššího soudu. Jejich rozsudky však nepřinesly jednoznačné řešení, protože se v médiích opakovaně objevují zprávy o nových soudních sporech spojených s touto problematikou.

V roce 2018 pak shodou okolností (nebo snad hrou osudu) byla vydána dvě soudní rozhodnutí, kdy v obou vystupuje jako ústřední postava hasič. Konkrétně se jedná o rozhodnutí českého Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 6013/2017 a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-518/15. I když „evropské” soudní rozhodnutí neřeší přímo poskytování přestávek v práci, při porovnávání s judikaturou vnitrostátních soudů lze vysledovat poměrně odlišný pohled na problematiku pracovní doby, tedy toho, co má být za pracovní dobu považováno.

Tento článek proto nejprve shrne závěry českých soudů v případě poskytování přiměřené doby na jídlo a oddech a následně představí „evropské” rozhodnutí. Stěžejním úmyslem tohoto článku pak je poukázat na odlišnosti při vymezování pojmů pracovní doby a doby odpočinku v tuzemské a evropské soudní praxi a zhodnocení, do jaké míry jsou závěry Nejvyššího soudu v souladu s judikaturou Soudního dvora.

DŘÍVĚJŠÍ ROZHODNUTÍ ČESKÝCH SOUDŮ

České soudy se problematikou poskytování přiměřené doby na jídlo a oddech namísto přestávky zabývaly v minulosti již několikrát. Představme si některá z jejich rozhodnutí.

Případ topič2

Žalobce pracoval jako topič (konkrétně obsluha spalovny s povinnou topičskou zkouškou). Jeho práce vyžadovala nepřetržitou pracovní činnost – dokonce podle čl. 141 normy pro provoz kotlů ČSN 070710 se nemohou topiči vzdalovat od obsluhovaného kotle bez vystřídání na více než 5 minut. Topič však po celou 12hodinovou směnu nebyl střídán nikým, kdo by měl oprávnění převzít jeho pracoviště. Zaměstnavatel však i za této situace přiznal topiči právo na přestávku na jídlo a oddech v rozsahu 2x 30 minut za jednu směnu, a tedy mu vyplácel mzdu jen za 11 hodin za směnu.

Soud prvního stupně i odvolací soud dovodily, že zaměstnanec po celých 12 hodin nepracoval – určitou dobu totiž čerpal přiměřenou dobu na jídlo a oddech, a že mu tedy náleží mzda pouze za skutečně odpracovanou dobu, tj. 11 hodin za směnu, a ne již mzda za čerpání přiměřené doby na jídlo a oddech.

Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožnil a jasně rozlišil přestávku na jídlo a oddech a přiměřenou dobu na jídlo a oddech. Při čerpání přestávky dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, neboť zaměstnanec je povinen vykonávat práci pouze v pracovní době. Jedná se o dobu odpočinku a poskytnutí přestávky je ve své podstatě poskytnutím osobního volna. Oproti tomu povinnost zajistit přiměřenou dobu na jídlo a oddech se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Okolnost, že zaměstnanec 12 hodin směny soustavně nepracuje v tom smyslu, že má při nepřerušením průběhu práce podle individuálních podmínek a provozních možností právo na přiměřenou dobu na jídlo a oddech, neznamená, že se tato doba stává dobou odpočinku.

V případě, kdy zaměstnavatel poskytoval topiči bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, se jednalo o jeho pracovní dobu, za kterou mu měla náležet mzda.

Případ strážníků městské policie3

Městští strážníci se domáhali proplacení přiměřené doby na jídlo a oddech, kterou jejich zaměstnavatel považoval za přestávku na jídlo a oddech. Argumentovali především tím, že v dané době byli podle interního pokynu povinni nosit služební zbraň a stejnokroj, a tedy nedocházelo k suspenzi právního závazku a přerušení výkonu práce.

Nejvyšší soud přisvědčil, že v době přestávky v práci, která není pracovní dobou, zaměstnavatel není oprávněn jakýmkoli způsobem zaměstnance omezovat (s výjimkami stanovenými zákonem, u městských strážníků např. povinnost zasáhnout ve stanovených případech i mimo pracovní dobu). Suspenze pracovního závazku však ve své podstatě znamená, že zaměstnanec není povinen osobně konat práci. Okolnost, že daný časový úsek trávili strážníci ve služebním stejnokroji a měli při sobě služební zbraň, však nemá za následek, že jejich činnost v průběhu této doby lze posoudit jako nepřerušený výkon práce. Nejedná se proto o přiměřenou dobu na jídlo a oddech, ale o „standardní” přestávku.

Případ strojníka čističky4

I když případ jediného strojníka čističky na noční směně (na tzv. jednomužném pracovišti v nepřetržitém provoze) Ústavní soud odmítl pro neopodstatněnost, zopakoval, že zaměstnanec čerpající přestávku nejen že nepracuje, ale není ani povinen trávit dobu přestávky na místě výkonu své práce.

Dále soud připomněl, že poskytování přiměřené doby na jídlo a oddech místo přestávky lze chápat jen jako výjimku. Nevylučuje-li to povaha zaměstnancem vykonávané práce, zaměstnavatel má povinnost poskytnout přestávku na jídlo a oddech i v nepřetržitém provozu. Možnost přerušit práci a přestávku čerpat, nezáleží na charakteru provozu, ale na vlastní povaze vykonávané práce, a proto nelze paušálně tvrdit, že nelze v nepřetržitém provoze čerpat přestávku na jídlo a oddech. Platí tak, že každá směna, ať již denní či noční, je samostatnou organizační a časovou jednotkou práce, v jejímž průběhu má každý zaměstnavatel povinnost poskytovat zaměstnanci přestávku, přičemž není rozhodující, o jaký provoz se jedná. Je věcí zaměstnavatele, aby vnitřním předpisem či organizačním pokynem sám vymezil charakter vykonávané práce. V případě, že v nepřetržitém provozu svým zaměstnancům nařídí v konkrétním časovém úseku čerpat přestávky na jídlo a oddych, nemůže zaměstnanec žádat jejich proplacení s argumentem, že mu jejich čerpání nedovolovala technologická a funkční nepřerušitelnost směnného provozu.

Případ hasiče5

Hasič zaměstnaný u Dopravního podniku hl. m. Prahy se taktéž domáhal proplacení přiměřené doby na jídlo a oddech, kterou jejich zaměstnavatel považoval za přestávku na jídlo a oddech. V jeho případě se jednalo o práci v nepřetržitém provozu, kdy zaměstnanci kvůli odlehlosti areálu během přestávek tento areál neopouští a zaměstnanci mají veškeré zázemní k občerstvení a relaxaci k dispozici v areálu. Jak Dopravní podnik sám uvádí, zaměstnanci jsou omezeni pouze tím, že mají u pasu vysílačku pro potřebu toho, aby byli informováni o nenadálém výjezdu.

Soud prvního stupně a odvolací soud dali hasiči za pravdu, když mimo jiné uvedly, že mohl být v čase stanoveném pro jídlo a oddech v denní i noční směně kdykoliv odvolán, což je pro posouzení hlediska „nepřerušení výkonu práce” naprosto zásadní, že povinnost být připraven je velmi intenzivní bez ohledu na četnost faktického zásahu, že nebyla ošetřena zastupitelnost jednotlivých hasičů, že argumentace o nízkém počtu výjezdů zůstala pouze v rovině tvrzení a že z charakteru práce je zřejmé, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce.

Nejvyšší soud naopak uvedl, že povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu na oddech a jídlo se vztahuje jen na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů nemůže být přerušen a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. Odvolací soud pak podle jeho názoru náležitě neuvážil, že charakter práce umožnoval, aby denní řád Dopravního podniku, vycházeje z „předpokládaného” průběhu směny, krom jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoliv dotčen výkon služby. Nemusel být vyloučen „nepředpokládaný výkon práce” v průběhu přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací,