V další části našeho seriálu o specifických skupinách
zaměstnanců z pohledu zákoníku práce se zaměříme na poživatele starobních a
invalidních důchodů. Zaměstnávání starobních důchodců využívá řada
zaměstnavatelů především kvůli jejich časové flexibilitě a zájmu o práci na
základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a o kratší úvazky. Díky
tomu mohou zaměstnavatelé, podobně jako při zaměstnávání studentů, obsadit
pozice, které nechtějí vytížit v rozsahu celé zákonem stanovené týdenní
pracovní doby. Poživatelé starobních důchodů bývají také ochotni pracovat za
nižší mzdu, přestože mají v daném oboru dlouholeté pracovní zkušenosti. Obdobné
důvody mohou mít zaměstnavatelé, kteří se rozhodnou zaměstnat invalidní
důchodce. Ti navíc mohou využít výhod státní politiky podporující zaměstnávání
osob se zdravotním postižením.
Při pohledu do zákoníku práce zjišťujeme, že
zaměstnávání starobních ani invalidních důchodců se příliš neliší od
zaměstnávání jiných zaměstnanců. Zákoník práce totiž v tomto směru neobsahuje
žádnou zvláštní právní úpravu, ať už jde o vznik pracovního poměru, jeho formy,
pracovní podmínky včetně odměňování a ukončení pracovního poměru. Rozhodující u
obou skupin zaměstnanců je především, zda jsou i přes svůj zdravotní stav
způsobilí danou práci vykonávat.
Pokud jde o vznik pracovního poměru se starobním nebo
invalidním důchodcem, nestanoví zákoník práce žádná omezení, proto se
může zaměstnavatel podle svých potřeb rozhodnout, zda s důchodcem uzavře
pracovní smlouvu nebo některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
S pracujícím důchodcem může být uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou i na
dobu určitou (při dodržení zásady třikrát a dost, podle které lze pracovní
poměr na dobu určitou uzavřít nejdéle na dobu tří let a následně ho dvakrát
prodloužit, resp. opakovat, a to vždy nejdéle na dobu tří let, celkem tedy na
devět let), aniž by zaměstnanec ztratil nárok na důchod. Dřívější omezení v
této oblasti (ohledně délky pracovního poměru na dobu určitou a rozsahu
pracovní doby) se již neuplatní.
Pro pracující důchodce stejně jako pro ostatní
zaměstnance platí, že sjednaná práce musí odpovídat jejich zdravotnímu stavu,
že s nimi lze sjednat zkušební dobu, že mají nárok na dovolenou, náhradu mzdy
při překážkách v práci apod.
V oblasti zdravotní způsobilosti k výkonu práce
platí pro důchodce stejná pravidla jako pro ostatní zaměstnance. Zaměstnavatelé
tak i ve vztahu k této kategorii zaměstnanců musí plnit povinnosti ohledně
lékařských prohlídek, které jim plynou ze zákona o specifických zdravotních
službách.
Před uzavřením pracovního poměru s poživatelem
invalidního důchodu je vhodné požadovat rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení o přiznání invalidního důchodu a zvážit, zda rozsah pracovního
úvazku není v kolizi s přiznaným stupněm invalidity. Od roku 2010 jsou zavedeny
tři stupně invalidity, které jsou rozděleny podle poklesu pracovní
schopnosti:
35 % až o 49 % - invalidita prvního stupně,
50 % až o 69 % - invalidita druhého stupně,
70 % a více - invalidita třetího stupně.
Pokud by tak např. byla osoba s přiznanou invaliditou
3. stupně zaměstnaná na plný pracovní úvazek, riskovala by přezkoumání jejího
zdravotního stavu, na základě kterého by mohla být přeřazena do nižšího stupně
invalidity odpovídající jejímu skutečnému omezení pracovní schopnosti. Pro
zaměstnavatele by to znamenalo ztrátu výhod plynoucích ze zaměstnávání
invalidního důchodce (jak podrobněji uvádíme níže).
Překážkou v uzavření pracovního poměru naopak není
příspěvek na péči jakéhokoliv stupně, který je přiznáván lidem s těžkým
zdravotním postižením (a výše příspěvku se v důsledku uzavření pracovního
poměru ani nesmí měnit).
Při zaměstnávání starobních i invalidních důchodců
platí u odměňování stejná pravidla jako u zaměstnávání jakýchkoli jiných
zaměstnanců. Odměna za vykonanou práci tedy může být sjednána v pracovní
smlouvě (resp. dohodě o práci konané mimo pracovní poměr), nebo jednostranně
určena zaměstnavatelem ve mzdovém výměru. Od 1. 1. 2013 je navíc zrušen § 4 v
nařízení vlády č. 567/2006 Sb., které snižovalo výši minimální mzdy a nejnižší
úroveň zaručené mzdy mj. také pro poživatele invalidních důchodů.
Za diskriminaci v oblasti odměňování může
zaměstnavateli inspektorát práce uložit pokutu až do výše půl milionu
korun.
Někteří zaměstnavatelé se domnívají, že nabytí nároku
na starobní důchod je automaticky důvodem pro skončení pracovního poměru a že
zaměstnavatel starobního důchodce již nemusí nadále zaměstnávat (tento
požadavek přichází zejména od zaměstnavatelů se zahraničními vlastníky, neboť v
některých zemích Evropské unie tomu skutečně tak je). V zákoníku práce, který
obsahuje úplný a konečný výčet způsobů skončení pracovního poměru, však
dosažení důchodového věku uvedeno není. Zaměstnanec tak může i po tomto
datu pracovat a pokračovat v dosavadním pracovním poměru.
Totéž platí v případě poživatelů invalidního
důchodu. Jak v roce 2009 konstatoval v jednom ze svých rozhodnutí i
Nejvyšší soud České republiky, že uznání invalidity je sice předpokladem pro
vznik nároku na invalidní důchod, pro posouzení způsobilosti zaměstnance nadále
konat práci však samo o sobě nemá význam. Podstatný je v tomto směru pouze
lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb, popř.
rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek
přezkoumává.
Nemá-li tedy zaměstnavatel nadále zájem takového
zaměstnance zaměstnávat, musí s ním ukončit pracovní poměr jedním ze zákonem
stanovených způsobů. Nejčastěji půjde o uzavření dohody o rozvázání
…